Gladioland

Osobní stránky Petra Mimránka

Milí příznivci mečíků a denivek, vítám Vás na mých soukromých stránkách. Vítám všechny nadšence pěstování květin, zahradníky a aktivní zájemce o přírodu. Stále konstatuji, že pěstování rostlin a hrabání se v hlíně prospívá od nepaměti tělu a duši a komu nebyl tento dar z hůry dán o hodně přišel. Ale v žádném věku není pozdě začít.

Především budu presentovat svoje novošlechtění mečíků a denivek a pokud přijdou dotazy, budu zde odpovídat a radit dle svých zkušeností. ve zvláštní kolonce. Váš Petr Mimránek

Můj způsob šlechtění gladiol:

Musím přiznat, že jsem tuto činnost, vlastně zálibu, dělal s ohledem na zvídavost a poznání, co příroda umí vytvořit s přispěním člověka. A pokusit se též něco vylepšit. Název tohoto článku nevystihuje tuto činnost v komplexnosti, je zde mnoho možností experimentovat. Musíte brát v úvahu mnoho různých jiných způsobů práce a také se stále zdokonalovat. Někdy stačí nečekaně něco opomenout, zanedbat a rok práce je pryč. Není to jen prosté přenášení pylu.

Mečíky – gladioly jsou vysoce dekorativní květiny a tak přímo vyzývají k tomu, abychom vytvořili něco nového, odlišného a zajímavého. Několik šlechtitelů, které znám, ukončilo tuto práci s tvrzením, že s mečíky se nedá nic nového vytvořit. Již více jak dvě století mečíky zahradníci kříží ve snaze je vylepšit, zpočátku jen původní, botanické druhy. Po desítkách generací kříženců vzniklo to, co dnes předvádíme na výstavách. Květy mečíků mají pravděpodobně nejvíce barev a barevných kombinací a odstínů mezi květinami. Snad jen orchideje a africké fialky existují v podobném množství barev. Ke vzniku dnešních kulturních mečíků však nebyly zdaleka využity všechny přírodní druhy, z důvodu rozdílného počtu chromozomů, dokonce některé jsou velmi nízké, jako např. fialky, mnohé jsou v zimě kvetoucí. Šlechtění na vůni se projevilo jako zbytečná cesta pro komerční pěstování, protože vonící květy mečíků by otravovaly vzduch v místnosti a byly by nepoužitelné do bytového interiéru, jako například některé lilie.

S prvními mečíky jsem se setkal na naší zahradě v Uh. Hradišti, když babička vysadila několik hlíz, které koupila na trhu. Nějak mě jejich květy vešly do podvědomí a též skutečnost, že se musí na zimu sklidit a uskladnit do krabice. To jsem byl ve věku 14 let, možná i dřív. Na náměstí v Uherském Hradišti měli zahrádkáři kancelář a malý výklad, kde jsem si všimnul vystavených mečíků s cedulkami názvů. Osmělil jsem se a zeptal, kdo ty květy vystavuje. Dozvěděl jsem se, že tyto květy dodali na ukázku dva pěstitelé, jeden se jmenoval Anastasius Hastík ze Sušic, (malá vesnička pod Chřiby). Bydlel v Uherském Hradišti a učil technické kreslení na průmyslové škole, řezané květy prodával na tržišti ve Zlíně. Druhý se jmenoval Jožka Mikulec z Ostrožské Nové Vsi. rodák z slovácké obce Vlčnov. Tak jsem sedl na kolo a jel do Ostrožské Nové Vsi. Místní lidé mě ukázali kde Jožka bydlí a tak jsme se seznámili na jeho zahradě u záhonu mečíků. Jožka nakoupil své mečíky z inzerátu od pana A. Hajdučka z Frýdku-Místku a jeho největší chloubou nebyly jen modré, růžové a žluté odrůdy, ale hlavně černá Elegie. Z této odrůdy měl již semenáče, řadu různě tmavě inkoustově fialových květů, ale žádný nebyl tak tmavý až černý jako mateční odrůda. Bylo mě jasné hned od začátku, že tyto zajímavé rostliny získal výsevem semen. Samozřejmě jsem jej ještě to léto navštívil vícekrát a naučil se pojmenovávat první odrůdy, jako Oscar, Regina, Kardinál Spelman a Blue Isle. Domluvili jsme se, že mě několik odrůd přenechá a tak jsem další rok již mečíky sázel, ale musel jsem nastoupit do učení do internátní školy na Slovensko. Z internátu jsme nemohli jezdit každou sobotu domů, ale pouze na Vánoce, Velikonoce a o prázdninách jsem musel do normálního zaměstnání v podniku, za který jsem se učil elektromontérem. Dovolená byla jen dvoutýdenní a tak mečíky zasadila babička. Po vyučení jsem nastoupil na průmyslovou školu, a to jsem měl již celé prázdniny pro sebe. To jsem již sázel několik desítek odrůd a mohl sbírat semínka. Vzniklo několik málo semenáčů ale nestály za moc. Tím jsem si ale odzkoušel techniku opylování květů a výsev semen až k dopěstování hlíz do květu. Též jsem navštívil šlechtitelskou stanici v Staré Vsi u Přerova, kde měli poměrně velký sortiment starších odrůd mečíků, ale neměli pořádek v odrůdách. Stěžejním úkolem vedoucího stanice pana Hanáka bylo vyšlechtit a rozmnožit červenou cibuli Karmen. Údajným úspěchem bylo množení odrůdy mečíku Klenot, kterou zde vyšlechtili. Tato odrůda byla pro mne velkým zklamáním. Ale ku podivu prošla zkouškami do státního sortimentu.

Po ukončení základní vojenské služby jsem vstoupil napřed do Gladiol Clubu Bratislava a hned též do zájmového kroužku mečíkářů v Novém Jičíně, který vedl toho času, ( r.1972) Jenda Pítr. Také jsem navštívil první přednášku o pěstování a šlechtění mečíků pana RNDr Leonarda Rýznara v Hulíně. Začaly přicházet zpravodaje obou pěstitelských skupin a často zde byly články o technice křížení a seznamy nejnovějších odrůd, samozřejmě z USA. Někteří šťastní pěstitelé, kteří měli v zahraničí příbuzné, dostávali hlízy hrazené valutami nebo je měnili za sklo.

S poštou nebyl problém. Tak se postupně zahraniční novinky dostávaly mezi pěstitele. Další zkušenosti s křížením mečíků jsem získal od již zmíněného přítele Leonarda Rýznara, se kterým jsem se rychle skamarádil. Měl a má vyhraněný názor na to, jak by měl mečík vypadat především po barevné stránce, barvy preferoval pastelové a čisté. Chtěl vylepšit u mečíků modrou barvu. Nakoupil modré a fialové mečíky, které v tu dobu byly k dispozici a po několik let je mezi sebou křížil, někdy s pomoci Ing Petra Repčíka, který se křížením též zabýval. V tu dobu byl do křížení modrých zapojen semenáč pana Griesbacha 69/7/B, později pojmenovaný Blue Frills. Byl nejen krásně namodralý, ale byl i pěkně zkadeřený. Tak vznikly odrůdy Modrý Program, velkokvětý a ranný, dobře rostoucí, Kosmický Prostor, Modrá Krev a jiné. Myslím, že odrůda Modrý Program byl Leonardův největší úspěch. Vždyť po více jak 40 letech od pojmenování vyhrál vloni výstavu v Rajeckých Teplicích a získal titul Grand Champion. Záhadné je, že u mnoha pěstitelů byl vyřazen pro silnou náchylnost na virózy a nyní je u několika pěstitelů zdravý. První poučení od Leonarda bylo: křížit mezi sebou mečíky stejné barvy a pokud je to možné, druhým dnem, nebo ještě ten den opylení opakovat. Tímto vším povídáním jsem chtěl nastínit moje začátky šlechtění. Bylo by toho povídání mnohem více, například o pánech Hajdučkovi, Adamovičovi, Kadlecovi, Poláčkovi, a mnoha dalších, kterým též učarovalo nejen pěstování, ale i křížení mečíků. Blue Frills jsem poprvé uviděl u pana Kadlece v roce 1974, když nám dovolil navštívit jeho záhonek mečíků v Olomouci. V tom roce jsem též poprvé vystavoval mečíky na Floře v Olomouci, kde jsem získal první medaili za klas odrůdy Jester.

Nyní k technice křížení samotné. Ano, do hlubších tajů křížení jsem vnikal při diskuzích Leonarda a Petra Repčíka. Řešili často téma o recesivitě mečíků. Až později při křížení denivek jsem se dozvěděl o co jde. Proč je důležité u semenáčů denivek vybírat jen ty s čistými hrdly. Recesivní mečík je ten, (například vezmeme odrůdu žluté barvy), avšak tyčinky a hrdlo má fialové. Recesivní znamená „rušící, „brzdící“. Recesivní znak viditelný v květu nám říká, že se nám nemusí zdaleka podařit získat v potomstvu „něco“ co bychom si přáli. Recesivita narušuje dominanci a brzdí to, co je v genech uloženo aby vyplulo na povrch do fenotypové – viditelné skutečnosti. No a to může být též pro křížení i zajímavá záležitost, když hledáme něco nového.

Mnoho napsaných starých článků k problematice a technice o hybridizaci bylo pro mne zajímavých, ale použitelných jen z části. Například přenášení pylu z petriho misky pomocí malých vatových tamponků pinzetou a další nepraktické metody, například balení opylených květů do malých sáčků, pro zabránění přenosu cizího pylu větrem nebo hmyzem. Každé křížení je totiž neopakovatelné, a i při křížení stejnou kombinací nám vzniknou zase noví jiní jedinci.

Cíl šlechtění by měl být zásadní věcí. Důležitá je pečlivost a vytrvalost k práci. Každý však máme jiné představy, co bychom chtěli získat. Obyčejně čas ukáže, jak se nám to bude dařit. Každý pěstitel si různě nastaví laťku cílevědomosti, co by chtěl a pak již záleží též na tom, kolik času bude této práci věnovat, kolik semenáčků je schopen vypěstovat a co v nich chce sledovat.

Sledováním semenáčů zjistíme, které znaky jednotlivých odrůd jsou dominantní. Dá se též částečně uvažovat podle dostupných rodokmenů, které by měli šlechtitelé uvádět pravdivě a ne si vymýšlet, jak se někdy i stává. Znalost dominantních znaků, které se v potomstvu projevují ve velké míře, je při šlechtění velmi důležitá.

Část křížení můžeme dělat hokus-pokus a tak po několika letech zjistíme, který mečík v potomstvu přenáší vlastnosti, které požadujeme. Na takový mečík je pak dobré se zaměřit. Může to být odrůda nebo i vlastní semenáč. Tak předejdete velkému množství neúspěšných kombinací. Samozřejmě do rostliny nevidíme, vidíme pouze její fenotyp. Fenotyp nám částečně naznačí co můžeme očekávat, ale svou roli hraje i náhoda (správná konstalace všech vhodných okolností) a též šťastná ruka. Dominance je tedy vlastnost, která se bude v potomstvu projevovat ve vysokém procentu, může to být ranost, barva, délka klasu či zkadeření, i množivost a odolnost vůči nemocem. Samozřejmě platí i opak, pokud je dominantní nějaký záporný znak, tak v potomstvu s ním budete stále zápasit.

Další věc, která je při šlechtění velmi důležitá, je výběr otcovských rostlin (jinak než namátkou a sledováním potomstva to nezjistíte). Pylová rostlina někdy může hrát důležitější roli, než rostlina mateřská. To se zjistilo především u denivek a lilií, kde šlechtitelé uměle vytvořili tetraploidní rostliny. (Například máčením semen v roztoku kolchicinu) Nyní u odrůd nových denivek vidíme pouze tetraploidní rostliny, mohutněji rostoucí a s květy se silnější texturou, bohužel hůře se množí.

U mečíků jistě též existují rostliny se zmnoženým počtem chromozomů, ale můžeme se o tom pouze dohadovat, protože zjišťováním ploidnosti u mečíků se nikdo nezabývá. Jestli pracujeme s tetraploidními, triploidními a dokonce pentaploidními mečíky nevíme. Je možné, že některé mečíky bizardního tvaru se zelenými okraji mají vyšší počet ploidnosti, nebo odrůdy či semenáče, které nemají bliznu, nebo naopak nemají pyl, nemají genetickou výbavu v pořádku, laicky řečeno. Vyšší počet chromozomů v jádře buňky, způsobuje vyšší pnutí v buňce a tedy i vyšší lámavost, tuhost květních plátků a změny různých růstových projevů. Diploidní a tetraploidní rostliny nedají mezi sebou potomstvo, proto se u diploidních rostlin, zvyšuje ploidnost uměle. Toto se již přibližně tři desítky let praktikuje u denivek a nyní i u lilií. V současnosti je většina nových kultivarů denivek a lilií tetraploidní. Průkopníkem těchto metod byl profesor Robert Griesbach, který experimentoval i s triploidními mečíky, které označil za ideální pro zahrádkáře pro svoji vitalitu a širší barevnou škálu. Publikoval všechny výsledky svých pokusů v ročenkách NALS – North Američan Lily Society. Experimenty se změnou počtu chromozomů u gladiol prováděl i profesor Murin z Moldávie ozařováním hlíz a semen radioaktivním kobaltem. (Gama zářením)

Když mečík necháte opylit větrem, nebo hmyzem, může narůst velký semeník. To znamená, že jde o rostlinu značně fertilní. Mnozí takto získaná semena vysévají a vypěstovaným potomkům říkají, že je vyšlechtili. Je to bez práce, známe pouze rostlinu mateční. A někdy ani mateční rostlina není uvedena. Nevíme, jestli je to opylení cizím pylem, přineseným větrem, nebo opylení vlastním pylem. Medonosná včela vleze dovnitř do hrdla mečíku a zase odletí, aniž by poprášila bliznu. Ale divoké včely se živí pylem a tyto vlezou i na prašníky. Též čmelák který rád květy mečíků navštěvuje, udělá v květu rozruch a pyl rozmetá, ve velkém procentu jde o opylení vlastmím pylem. V tom případě se u potomků snižuje heteroze a vzniká postupná homozygota, potomek není obohacen o nové geny z jiné rostliny a nastává ochuzení genové výbavy. Při samoopylení takto vniklých potomků v dalších generacích dochází k postupné ztrátě a oslabení některých základních růstových projevů. Již ve druhé imbredingové generaci může dojít k narušení fertility i omezení vegetavního rozmnožování.

Znaky založené recesivně se v potomstvu projevují jen výjimečně a k tomu je potřeba vytvořit mnoho opakovaných křížení, aby se takto založená vlastnost projevila v potomstvu. Ta se může ve větší míře projevit křížením s částečně homozygotním jedincem. (Semenáčem, nebo odrůdou vzniklou samosprášením). Já předpokládám, že správné umístění spodního květu je založeno recesivně a odstavení spodního květu je založeno dominantně. Může to být i fyziologická chyba a nebo dominance částečná. Většina špatných vlastností a projevů je dána dominantně, proto pokud křížíme mečíky, kde oba rodiče mají například špatné postavení spodního květu, nebo jinou stejnou nevhodnou vlastnost, pak v potomstvu určitě tyto špatné vlastnosti uvidíme ve velké míře. Tento přístup ke šlechtění bychom měli mít při této práci na mysli, ale obyčejně v praxi to vypadá jinak, ke křížení přistoupíme intuitivně a mnohem více experimentujeme. Zjistíme, že některé odrůdy se opylují snadno, a dají mnoho semen, více jak jiné, to ale neznamená, že budou mít dobré potomstvo. Někdy nejlepší výsledky mohou být u rostlin, které daly jen málo semen v semeníku. Není to však pravidlem. Základem je tedy křížit na mečíky, které nám daly dobré vlastnosti v potomstvu. Proto je potřeba pečlivé evidence rodičovství. A dobré kombinace opakovat ve větší míře.

Kdy opylovat? Prostě tehdy, když začne dopoledne létat hmyz. (Jak říká profesor Lambert) Ale můžete opylovat i večer, když se čeká teplá noc. Při chladném počasí a při očekávání deště není vhodné opylovat, bude to určitě zbytečná práce.

Ráno projdu porost a vytipuji mateční rostliny a otcovské rostliny. Některé mečíky použiji k opylení přednostně, podle předem naplánovaných kombinací a také pro pokračování vlastní linie. Tím myslím semenáče a vlastní odrůdy, kde by měla pokračovat moje šlechtitelská linie a též kde chci navázat na prověřenou linii jiného šlechtitele. Z vybraných květů oddělím prašníky do lékovky a jednotlivé přihrádky poznačím, z které rostliny pyl pochází. Také si donesu klasy, které jsem dal doma do vázy bez vody. Tyto přenáším v papírové krabici. Na těch zůstává více pylu, protože v místnosti nebyly vystaveny okolnostem, aby se smyl deštěm nebo na slunci rychle dozrál, vysypal se, nebo byl odfouknut větrem. Můžete odebrat i pyl z ještě neúplně rozevřených květů. Já odstraňuji na matečním klasu spodní květ, který neopyluji. Možná dělám chybu, ale opyluji jen květy které jsou na klasu správně umístěné. Tuto svou zásadu každopádně praktikuji, nebo takovéto klasy vůbec do šlechtění nezařazuji (především u holanských odrůd je záměrem, aby rozkvetl spodní květ.) Další čekají s rozevřením opožděně kvůli trvanlivosti při převozu. My však potřebujeme odrůdy, aby současně rozkvetla celá spodní část klasu současně s pěkným uspořádáním. Obyčejně je na vyhlédnutém klasu otevřeno pět květů a tak ruce před opylováním otřu kouskem látky namočenou v octu. Podle cestovatele A.V. Friče octové výpary dráždí bliznu, a on tak dokázal, jako první, vytvořit mezirodové křížení u kaktusů. Do prstů (mezi palec a ukazováček) obou rukou uchopím pylovou tyčinku a natahuji ji a stláčím opatrně jako harmoniku až vystoupí pyl. Opylování pomocí pinzety, nebo dokonce štětečku, je dost nešikovné. Mnohdy je potřeba na každý květ jedna tyčinka, někdy je pylu více a jedna tyčinka vyjde na všechny otevřené květy. Bliznu je potřeba pečlivě obalit pylem.

Praktické je při opylování přímo z květu na květ použít menší pean. (Chirurgická cévní svorka) Tím snadno vytrhnete všechny tři tyčinky opatrně z květu, pean drží všechny tři tyčinky pospolu a nemusíte je ani ukládat do krabičky. Usnadní to práci.

Za vrchním opyleným květem umístím malou plastovou cedulku s nesmytelným číslem a pod tímto číslem zapíši do sešitu matku i otce. Před dalším opylováním otřu prsty od pylu opět octovou hadýrkou. Obyčejně tento klas za další dva dny rozkvete dalšími třemi až čtyřmi květy, které opylím, nejlépe stejným pylovým otcem, a znovu označím, a vrchol květu zalomím. Takovýto zalomený květ již nikoho neláká k odřezání do vázy a též, protože je kratší, nevyvrátí se. Pokud jde o vzácnější sortu, na které mě záleží, tak odlomený vrchol klasu dám do krabice a donesu domů, protože zde za další den (i více dní) se dá získat další pyl a to bez vložení do vázy s vodou. Druhá polovina květu se dá samozřejmě opylit jiným pylem, ale je vhodnější získat co nejvíce semen od žádané kombinace. Může se stát, že spodní část klasu semena nevytvoří a vytvoří se semena pouze na vrchní části, což záleží na počasí, nebo noční teplotě. Také blizna nemusí být první den po otevření květu připravena přijímat pyl. Proto vyzkoušíme, zdali je blizna lepkavá, čili připravená k opylení a to může být až další, následující den po otevření kětu.

Jako praktické se mi nejeví zapsaní rodičů na lístek, který je pověšen na květ. Proto rodiče zapisuji do sešitu. Používám maličké štítky s čísly natisklé na tiskárně na označení kabelů a tyto štítky již používám dvacet let. Zapsání do sešitu, nebo na štítek časově vyjde stejně a navíc do sešitu si můžete dát více údajů, například datum a teplotu a hodinu. Navíc, takto poznačený květ mohu dodatečně vyfotografovat, maličký štítek se schová za květ. Ale každý ať si to značení dělá jak chce, hlavně, aby to bylo správně poznačeno a cedulka se neztratila.

Odebrání pylu brzy dopoledne je důležité, protože pyl se všechen brzy po zvýšení denní teploty z prašníků vysype, prašníky za horkého dne rychle praskají. Pokud by jste měli čas opylovat odpoledne, nebo i večer, již najdete ve květech jen velmi málo pylu nebo žádný. Záchranou je pak pyl na klasech umístěných doma.

Když bliznu dokonale obalíte pylem, což je potřeba udělat pečlivě, aby všechny tři části blizny byly poprášeny, není již podle mne potřeba odstřihnout okvětní lístky a zabalit zbytek květu do nějakého sáčku pro zamezení přeletu cizího pylu. Doporučuje se to, ale kdybych měl všechny květy takto ošetřit, tedy ostříhat a zabalit, mnoho kombinací bych ani neudělal. I tak je opylování časově náročné.

Pro zvýšení herteroze je potřeba vybírat ke křížení odrůdy ze vzdáleným genofondem, tedy například české s americkými, nebo české s ruskými. Vhodné se jeví zapojit i mečíky dříve vyšlechtěné, které se dlouho udržují mezi pěstiteli a přetrvaly v pěstování i více jak 30 a padesát let, protože zde je zjevné, že budou odoné virozám a jiným nemocem a tyto vlastnosti máme možnost přenést do nových rostlin.

Pokud se mluví o křížovém šlechtění, pak to provedeme tak, že mateční rostlinu opylíme pylem z otce a tuto pylovou rostlinu pak použijeme jako matku a opylíme pylem z rostliny která byla poprve použita jako matka. Pokud se z některé kombinace nevytvoří semena a z jiné ano, pak zjistíme nekompabilitu rodičů z jedné nebo druhé strany. Můžeme říct, že křížení mečíků je celkem jednoduchá a zajímavé práce, která však vyžaduje pečlivost a trpělivost.

Ale tím ještě nemáme vyhráno, přijde další práce na více let a mnohdy malá chyba či nějaké zanedbání může celou práci zkazit. Je potřeba sledovat dozrávání semeníků a kdo přijde pozdě, najde semeníky vysypané. Klasy se semeníky sklidíme ze záhonu v době, kdy semeníky ztratí zelenou barvu a začínají se částečně otevírat. Dále následuje uložení klasů se semeníky ve větrané místnosti, ne do skleníku či fóliovníku, kde by semena navlhla a shnila. Následuje vytřídění semen do sáčků a popsání štítků pro výsev, a pak správný výsev, ošetřování malých rostlinek, sklizeň jednoletých hlízek a další rok můžeme čekat první květy. Je dobré však rostliny sledovat i třetím rokem a někdy i čtvrtým, kdy rozkvetou v plné síle, pak vyznačit ty nejlepší a zase je pěstovat zvlášť, sledovat zdali se budou množit včetně dalších růstových vlastností. Takto se celý proces uzavírá .